Zajišťování a provádění důkazů v rámci členských států EU

Zajišťování a provádění důkazů v rámci členským států EU, s výjimkou Dánska – obecný úvod

Situace, kdy je potřeba provést důkaz soudem sídlícím v jiném státě než v tom, ve kterém je nebo může být zahájeno soudní řízení, není ojedinělá. Může jít např. o výslech svědků, kteří pobývají v jiném státě, než je sídlo tzv. procesního soudu, nebo o nutnost provést důkazní prostředek ohledáním určitého místa nacházejícího se v zahraničí, kde se odehrály významné skutečnosti z hlediska projednávané věci. Z těchto a dalších důvodů byla dne 18. března 1970 sjednána na XI. zasedání Haagské konference o mezinárodním právu soukromém Úmluva o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních (dále jen „Haagská úmluva“). Tehdy ještě za Československou socialistickou republiku byla podepsána v Haagu dne 6. února 1975 a v platnost pro ni vstoupila dne 11. července 1976. 
Haagská úmluva si klade za cíl usnadnit zasílání a vyřizování dožádání a sblížit různé způsoby jejich provádění, stejně jako zdokonalit vzájemnou spolupráci soudních orgánů v občanských a obchodních věcech. Haagská úmluva však platila pouze mezi 11 členskými státy. Proto Evropská rada na svém zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 připomněla potřebu přijetí takového právního aktu, který by byl platný ve všech členských státech. Dne 28. května 2001 přijala Rada Evropské unie nařízení (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (dále jen „nařízení“), které je použitelné v celé Evropské unii (dále jen „EU“) s výjimkou Dánska od 1. ledna 2004.České soudy postupují při provádění dokazování v členských státech EU podle nařízení o dokazování od 1. 5. 2004. Čl. 20 odst. 1 nařízení o dokazování uvádí: „Toto nařízení má, pokud jde o jeho oblast působnosti, přednost před ostatními ustanoveními obsaženými v dvoustranných nebo mnohostranných dohodách nebo ujednáních uzavřených mezi členskými státy, a zejména před Haagskou úmluvou ze dne 1. března 1954 o občanském soudním řízení a Haagskou úmluvou ze dne 18. března 1970 o dokazování v cizině v občanských nebo obchodních věcech, které podepsaly členské státy.“ Nařízení si klade za cíl, aby se předávání a zpracování žádostí o dokazování uskutečňovalo přímo a co nejrychleji, což vyžaduje použití všech vhodných prostředků. K možnosti odmítnutí vyřízení žádosti by mělo docházet jen v omezených a výjimečných situacích. K usnadnění dokazování se v nařízení stanoví možnost, aby soud kteréhokoliv členského státu v souladu s právem svého členského státu mohl dokazovat přímo v jiném členském státě, pokud to tento stát povolí. 
Nařízení se vztahuje na občanské nebo obchodní věci, pokud soud členského státu v souladu s právními předpisy tohoto státu žádá příslušný soud jiného členského státu o provedení dokazování, nebo aby směl provést dokazování přímo v jiném členském státě. Žádost nesmí být podána za účelem dokazování, které není určeno pro zahájené nebo zamýšlené soudné řízení. Musí se tedy jednat o důkaz v soudním řízení, pouze soud může požádat o provedení důkazu. Pojem soud by měl zahrnovat všechny orgány v členských státech s příslušností ve věcech, které spadají do oblasti působnosti nařízení o dokazování (netýká se však rozhodčích soudů). Dále musí jít o dokazování v občanských a obchodních věcech, což je autonomní pojem v právu Společenství, celkem široce pojímaný, zahrnuje např. soudní spory vycházející z občanského, obchodního, spotřebitelského, pracovního a dokonce i soutěžního práva, pokud jde o soukromá řízení. V neposlední řadě půjde o spolupráci různých členských států – musí tedy vyjadřovat mezinárodní prvek.Nařízení vymezuje dožadující soud, jako soud, u kterého bylo řízení zahájeno nebo se jeho zahájení zamýšlí, v České republice se pro účely nařízení považují za dožadující soudy všech stupňů, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Dožádaný soud je soud jiného členského státu příslušný k provádění důkazů. Členské státy jsou povinny podle čl. 22 nařízení sdělit Komisi seznam soudů příslušných k dokazování s uvedením místní a popřípadě zvláštní věcné příslušnosti a další informace. Tyto jsou pak zpracovány v manuálech jednotlivých členských zemí k nařízení (dále jen „manuál“), které jsou přístupné na internetové stránce Evropského soudního atlasu ve věcech občanských. Co se týká České republiky, dožádanými soudy mohou být jak soudy okresní, tak soudy krajské. Dále nařízení vymezuje ústřední orgán, který je pověřen předáváním informací soudům, hledáním řešení veškerých obtíží, které mohou vzniknout v souvislosti se žádostí. Ve výjimečných případech předává žádosti příslušnému soudu na žádost dožadujícího soudu. Tento orgán je také uveden v manuálu k nařízení. V České republice plní úlohu ústředního orgánu Ministerstvo spravedlnosti.
Jako poslední orgán vymezuje nařízení v čl. 3 příslušný orgán, který přijímá rozhodnutí o žádostech o provedení přímého dokazování. Za příslušný orgán může být určen ústřední orgán, jak je tomu v České republice, kde je i příslušným orgánem Ministerstvo spravedlnosti. I tento orgán se uvádí v manuálu k nařízení jednotlivých členských států.  
Žádosti a sdělení podle nařízení se vypracovávají v úředním jazyce členského státu dožádaného soudu, nebo v jiném jazyce, který dožádaný stát určí za jazyk, který může přijmout. Každý členský stát určí jiný úřední jazyk Evropského společenství než vlastní, který také může být použit pro vyplňování formulářů. V České republice se tak formuláře přijímají v jazyce českém, slovenském, anglickém a německém, rovněž tato informace je obsažena v manuálu k nařízení o dokazování. Dokumenty, které musí být k řádnému provedení důkazu přiloženy k žádosti, se doplní o překlad do jazyka formuláře. Nařízení stanoví dvě metody dokazování – dokazování dožádaným soudem na základě žádosti předané přímo dožadujícím soudem a přímé dokazování dožadujícím soudem.

 

Mgr. Zuzana Schejbalová


[1] srov. vyhláška ministra zahraničních věcí č. 129/1976 Sb., o Úmluvě o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních

[2] srov. Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech















Barbora Honzíková

> Detail
Jana Korábová

> Detail
Jana Kubištová

> Detail