Právní úprava pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve Spolkové republice Německo

Základním pramenem právní úpravy předmětného pojištění v Německu je Zákon o povinném pojištění pro držitele motorových vozidel ze dne 5.4.1965, BGBl. I S. 213, ve znění pozdějších předpisů (dále též „PflVG“). Upravuje povinnost k uzavření pojištění odpovědnosti pro ty držitele vozidel, kteří jej provozují na veřejně přístupných cestách nebo místech, ale vztahuje se pouze na vozidla s obvyklým stanovištěm na území SRN. Pro cizozemská vozidla platí Zákon o pojištění odpovědnosti pro cizozemská motorová vozidla a cizozemské držitele motorových vozidel ze dne 24.7.1956, BGBl. 2407 (dále také „AuslPflVG“).
PflVG v platném znění zavazuje držitele motorového vozidla ve svém prvním oddíle k uzavření pojistné smlouvy s pojistitelem dle vlastního výběru, přičemž tohoto pojistitele činí zákon povinným návrh, který není v rozporu s právními předpisy či všeobecnými pojistnými podmínkami, přijmout. Jde v podstatě o konstrukci oboustranné kontraktační povinnosti. Z kontraktační povinnosti držitele motorových vozidel existují stejně jako v naší právní úpravě zákonem stanovené výjimky1.  Předpis také stanoví minimální limity pojistného plnění a plní zároveň funkci trestněprávního předpisu, když za provozování motorového vozidla bez pojištění odpovědnosti stanoví trest odnětí svobody až na 1 rok nebo peněžitý trest. Tímto německým pramenem pojednávané právní úpravy je dále zmocněno Spolkové ministerstvo dopravy ve spolupráci se Spolkovými ministerstvy spravedlnosti a Spolkovým ministerstvem hospodářství vydat nařízení, které by podrobněji upravilo některé záležitosti týkající se pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Nejdůležitějším z těchto nařízení je Nařízení o pojistné ochraně v rámci pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla ze dne 29.7.1994, BGBl. I S. 1837, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KfzPflVV“).
Druhý oddíl PflVG pojednává o povinnostech pojišťoven, zejména o jejich příspěvcích Německé kanceláři zelené karty, odškodňovacímu fondu či instituci pro odškodnění, dále o samotném informačním středisku a o některých statistikách, které jsou pojišťovny povinny vést, postupovat je Spolkovému úřadu dohledu nad pojišťovnictvím, který pak na základě nich stanoví ukazatele směrodatné pro následné stanovení pojistného. Třetí oddíl předmětného právního předpisu hovoří o odškodňovacím fondu a instituci pro odškodnění. Následují přechodná a závěrečná ustanovení.    
V Německu platí od roku 2008 nový Zákon o pojistné smlouvě ze dne 23.11.2007, BGBl. I S. 2631, ve znění pozdějších předpisů (dále též „VVG“), do něhož byla včleněna celá řada speciálních ustanovení právě o pojistné smlouvě z oblasti pojištění vozidel, jež měla své místo doposud v PflVG. Zatímco se SRN vydala cestou úpravy pojistné smlouvy samostatným právním předpisem, čehož jsem také zastáncem, čeká českou právní úpravu změna v podobě nového občanského zákoníku, který pojme i úpravu pojistné smlouvy.
Otázky odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla jsou v právním řádu SRN zodpovězeny ve dvou právních předpisech. Jde o Občanský zákoník (dále jen „BGB“) ze dne 18.8.1896, nově uveřejněný dne 2.1.2002, ve znění pozdějších předpisů (BGBl I S. 2399), a dále o Zákon o silničním provozu (dále jen „StrVG“)ze dne 7.2.2009, BGBl. I S. 150, ve znění pozdějších předpisů.


Jana Slintáková


1 Viz. ust. §2 PflVG.
















Jana Kubištová

> Detail
Šimon Kubišta

> Detail
Vladimír Nováček

> Detail