Právní ochrana databází

2. část - směrnice

Obsah databáze je z hlediska její ochrany zcela bez významu, nicméně paralelní existence autorskoprávní ochrany děl obsažených v databázi s ochranou souborného díla a jeho struktury je samozřejmě možná,  dokonce lze říci, že takto chráněný obsah může mít určitý pozitivní zprostředkovaný vliv na ochranu databáze samotné. Tento vliv by byl pochopitelně ještě větší v případě splynutí autora obsahu s autorem souborného díla.

Podstatou databází jako takových je však často právě určitá jednoduchost, mnohdy až triviálnost, která ve výsledku zjednodušuje práci, šetří čas a náklady, nicméně právě tato jednoduchost často způsobuje, že databáze není ve výsledku autorskoprávně chráněna. 
Dalším problémem je skutečnost, že pod touto ochranou je jen databáze zcela stejného a stejně uspořádaného obsahu dat. Změnou výběru obsahu nebo jeho uspořádání autorskoprávní ochrana končí. Stává se tedy určitým paradoxem, že čím obecnější, jednodušší a mnohdy tedy i  více praktická je databáze, tím obtížnější je dosáhnout její ochrany v režimu autorskoprávním.
Tady se ale dostáváme k problému. Je totiž nepochybné, že databáze vzniká činností osob, vynaložením úsilí, času, financí či jiných prostředků, avšak může se stát, že zůstane zcela bez ochrany a  tím tedy i uvedené investice bez odměny. Samotná autorskoprávní ochrana se tedy ukázala jako nedostatečná,  neboť  je  nepochybné,   že  bez   zajištění  ochrany  investic v souvislosti s tvorbou databází neexistuje vždy dostatečná motivace k jejich tvorbě, přičemž je nepochybný jejich pozitivní přínos pro společnost. 
Všechny tyto argumenty vedly ke vzniku evropské koncepce právní ochrany databází sui generis, teorií řazené do oblasti práv příbuzných s právem autorským. O klasické autorské právo se však zcela jistě nejedná, předmětem ochrany sui generis jsou jakékoliv podstatné investice do pořízení databáze a ne tvůrčí přístup autora. Již původní návrh této úpravy byl spíše odvozován od soutěžního práva a chránil pořizovatele proti neoprávněnému vytěžování a zužitkování databáze nebo její podstatné části. 
Až později se prosadila koncepce, která již zahrnovala jakékoliv vytěžování a zužitkování, tedy nejen neoprávněné, a tak právo sui generis je dnes někde na pomezí práva autorského a soutěžního. Některé prvky jako třeba převoditelnost práva pořizovatele databáze svědčí příbuznosti s oblastí práv duševního vlastnictví, jiné berou ohled na tzv. obvyklé využívání databáze a jsou spíše příznačné pro soutěžní právo.  
Právo sui generis tedy vzniklo především, aby hájilo ekonomické zájmy pořizovatelů databází.

Ochrana sui generis.

Předmětem práva sui generis jsou tedy všechny definované databáze. Ochrana se poskytuje pořizovateli, jež vykazuje kvalitativně anebo kvantitativně podstatnou investici do pořízení před vytěžením nebo zužitkováním databáze.  Takovým vkladem je investice odborná či finanční, anebo vynaložení času, úsilí nebo energie.  
Vkladem kvantitativním jsou typicky finanční prostředky, kvalitativním ku příkladu podnikatelský nápad. 
Vytěžování znamená trvalý nebo dočasný přenos celého obsahu databáze nebo jeho podstatné části jakýmikoliv prostředky nebo v jakékoliv formě na jiný nosič.     
Zužitkování znamená jakoukoliv formu zpřístupnění veřejnosti, rozšiřování rozmnoženin, pronájmem, spřažením nebo jinými formami přenosu.  Veřejné půjčování není vytěžováním ani zužitkováním. 
Právo pořizovatele databáze lze převést, postoupit nebo poskytnout podle smluvní licence. Dispozice licencí však neumožňuje bez dalšího s databází volně nakládat.
Kompilace několika záznamů hudebních výkonů na CD zásadně nespadá do rozsahu této Směrnice, a to jak proto, že jako kompilace nesplňuje podmínky autorskoprávní ochrany, tak proto, že nepředstavuje dostatečně podstatnou investici způsobilou k ochraně podle práva sui generis. 
Právo kontroly nad vytěžováním a zužitkováním se tedy vztahuje k databázi, přesněji k její kvalitativně či kvantitativně podstatné části, nikoli k jejím jednotlivým prvkům, které mohou být předmětem samostatné autorskoprávní ochrany jako jednotlivá autorská díla, nebo naopak pouhými fakty samostatně nechráněnými. Co je podstatnou částí však Směrnice definuje pouze abstraktně odkazem na obvyklé užívání a na oprávněné zájmy pořizovatele.  Dle důvodové zprávy ani nelze přesně a obecně definovat podstatné či nepodstatné části databáze. Kvalitativně podstatnou část bychom mohli  hledat ve srovnání hodnoty této části s hodnotou celé databáze, kvantitativně podstatnou část nám pak může definovat počet prvků této části oproti celkovému počtu prvků dané databáze. Hranice jsou však zcela určitě nezřetelné a mění se v závislosti na tom, zda jsou posuzovány z hlediska pořizovatele nebo uživatele. Důvodem tohoto rozlišování je fakt, že  kvalitativně a kvantitativně nepodstatné části mohou být oprávněným užity i bez souhlasu pořizovatele,  co by spíše mělo svědčit užití pro soukromé a nekomerční účely. Naopak, využití podstatné části je většinou spojeno s investičními zájmy nositele práv a nemůže být bez svolení užito ani pro soukromé účely, s výjimkou vytěžování neelektronických databází. 
Stejně tak nedovoleným je opakované nebo systematické vytěžování anebo zužitkování nepodstatných částí obsahu databáze zahrnující jednání, jež je v rozporu s obvyklým využíváním této databáze nebo které je nepřiměřeně na újmu oprávněným zájmům pořizovatele databáze. Znamená to, že i jednotlivá zdánlivě povolená jednání mohou být posouzena jako neoprávněná, jestliže se jedná o jednání prováděné opakovaně a systematicky na újmu oprávněným zájmům.
Teoreticky může nastat situace, kdy se uživatel snaží najít určitou informaci a prohledává tak databázi, přičemž je-li neúspěšný, nevědomky a neúmyslně vytěží podstatnou část databáze. Je tedy otázkou zda uváděné systematické a opakované vytěžování či zužitkování předpokládá úmyslné jednaní, nebo se jedná o odpovědnost objektivní. Názory na tuto otázku se různí, někdo se přiklání na stranu pořizovatelů s poukázáním na možná rizika zneužití, někdo naopak na stranu uživatelů a práva na informace s tvrzením minimální možnosti zneužití a taktéž argumentací, že databáze představuje vlastně podnikatelskou investici, kde takovýmto prohledáváním nemůže vzniknout újma její komerční hodnotě.
Jinou otázkou je vyhledávání v elektronických databázích, v případě zobrazení obsahu databáze na obrazovce vyžadujícího trvalý nebo dočasný přenos celého takového obsahu nebo jeho podstatné části na jiný nosič. Takovéto jednání by vždy mělo být podrobeno svolení nositele práva. 
Prvním prodejem rozmnoženiny databáze na hmotném nosiči v rámci ES uskutečněným nositelem práva nebo s jeho souhlasem je vyčerpáno právo na kontrolu opětovného prodeje této rozmnoženiny v ES, takže jej nemůže dále ovlivňovat. To se však netýka on-line databází a jejich rozmnoženin.

Pořizovatel a oprávněný uživatel databáze

Členské státy poskytnou pořizovateli databáze, jež vykazuje kvalitativně nebo kvantitativně podstatnou investici do získání, ověření nebo prezentace jejího obsahu, právo bránit vytěžení nebo zužitkování celého obsahu databáze anebo alespoň její podstatné části. Pořizovatel je osobou, která vyvíjí iniciativu a nese tak riziko investování, nemůže to tedy být subdodavatel nebo zaměstnanec, ale pouze zaměstnavatel nebo objednatel databáze, pokud ji tito nevytvářejí zcela samostatně a bez pomoci.  
Směrnice neobsahuje konkrétní způsob řešení vztahu pořizovatele a jeho zaměstnanců či dodavatelů a daná úprava je tedy věcí členských států. Výše uvedená ochrana se vztahuje nejen na fyzické osoby, ale taktéž na společnosti a podniky vytvořené v souladu s právem členského státu, jež mají zapsané sídlo, správní ústředí či základní obchodní sídlo uvnitř Společenství. Kde však má taková společnost nebo podnik pouze své zapsané sídlo na území Společenství, jeho chod musí být na trvalém základě skutečně spojen s hospodářstvím členského státu.  
Oprávnění k dílům, která jsou obsahem databáze mohou mít jejich autoři. Ti musejí dát souhlas k zařazení svého díla do databáze, toto však nezpůsobuje změnu práv k takovému dílu. Když tedy udělí autor svolení k zahrnutí svého díla v databázi podle nevýlučné dohody, muže třetí strana užít taková díla nebo předměty ochrany za předpokladu požadovaného svolení od autora nebo nositele příbuzného práva, aniž by jí v tom mohl s odvoláním na právo sui generis zabránit pořizovatel databáze, a to za podmínky, že taková díla nebo předměty ochrany nejsou z databáze vytěženy ani nejsou zužitkovány na jejím podkladě. Pořizovateli tedy zařazením libovolného prvku nebo i díla nevzniká jakékoli nezávislé právo, ani se tím nerozšiřuje autorskoprávní ochrana na pouhá fakta nebo údaje, může pouze bránit třetím osobám, aby vytěžili prvky z jeho databáze. 
Oprávněným uživatelem se rozumí fyzická či právnická osoba, která má se souhlasem pořizovatele nebo na základě zákona povolen přístup k databázi, tedy nabyvatel licence, nájemce anebo osoba užívající databázi na základě výjimky z práva sui generis. Je to tedy každý, kdo užívá pouze nepodstatnou část databáze bez přivolení nositele práv, nebo všichni uživatelé nad rámec nepodstatné části databáze v rozsahu vymezeném souhlasem. 
Z toho plyne, že je přinejmenším žádoucí a vhodné upravit vztah mezi oprávněným uživatelem a nositelem práv k databázi na základě písemné licenční smlouvy, obsahující přesné vymezení rozsahu poskytnutých oprávnění k předmětné databázi.
Oprávněný uživatel databáze, která je zpřístupněna veřejnosti jakýmkoliv způsobem, nesmí provádět taková jednání, jež jsou v rozporu s obvyklým využíváním databáze nebo jsou nepřiměřeně na újmu oprávněným zájmům pořizovatele databáze. Takovéto jednání nemůže být povoleno ani smluvně, neboť Směrnice je v tomto ohledu kogentní a stanovuje neplatnost takových ujednání.  Uživatel tedy nesmí jednat mimo svá legitimní práva a poškozovat tak investici, jelikož zákaz vytěžování či zužitkování podstatné části databáze se týká nejen případného vytvoření parazitujícího konkurenčního výrobku, nýbrž i jednání působícího podstatnou škodu ve vztahu k investici. Oprávněný uživatel databáze, která je zpřístupněna veřejnosti jakýmkoliv způsobem, dále nesmí ani působit újmu nositeli autorského práva nebo práva příbuzného s právem autorským s ohledem na díla či předměty ochrany obsažené v databázi.  Za případu, že by uživatel věděl nebo musel vědět, že se nejedná o oprávněného nositele práva k databázi, považuje se jakékoliv takové užívání za nedovolené.
V případě tvorby odvozeného díla je taky třeba zvýšené pozornosti, protože i v případě užití nepodstatné části databáze, která je v podstatě volná, může být databáze užita jen obvyklým způsobem a nesmí způsobit újmu pořizovateli databáze. Při tvorbě těchto odvozených děl se tedy jeví vhodné vždy žádat souhlas nositele práv. Konkurenční databáze vytvořená neoprávněným vytěžením původní totiž nepředstavuje žádný přínos pro společnost, naopak poškozuje vložené investice a v případě umožnění takového jednání taky snižuje motivaci k tvorbě databází. 
Ne vždy však rozhoduje pořizovatel databáze o jejím užití zcela volně, protože v zájmu soutěže mezi dodavateli informačních produktů a služeb nesmí být ochrana podle práva sui generis přiznána takovým způsobem, aby usnadňovala zneužití dominantního postavení, zejména pokud jde o tvorbu a rozšiřování nových produktů a služeb, které mají po stránce duševní, dokumentární, technické, hospodářské nebo obchodní přidanou hodnotu.  O výjimkách z práva sui generis bude pojednáno níže.

Ochrana sui generis a ekonomický aspekt


Právo sui generis tedy vzniklo především, aby hájilo ekonomické zájmy pořizovatelů databází, protože autorskoprávní ochrana sama byla v tomto ohledu nedostatečná. S rozvojem společnosti a informačních technologií došlo k situaci, kdy významnou roli získává určitý specifický druh databází, konkrétně jejich elektronická podoba, přičemž kopírovat je, rozmnožovat a  ku příkladu prostřednictvím internetu sdělovat veřejnosti je možné za zcela marginální náklady bez zhoršení kvality či jakýchkoliv jiných rozdílů. Kdyby tedy zůstali zcela nechráněné, což by nastalo při neexistenci práva sui generis jako takového a autorskoprávní ochrany v daném případě, mohli by je začít nabízet ostatní za zcela neadekvátně nízké ceny. To by vedlo k situaci, že by takové databáze byly k dispozici  za minimální ceny, v krajním případě by se dalo říct že by se staly volnými, přičemž je však zcela nepochybné že pořizovatel často uhradil vysokou částku v souvislosti se vstupními náklady, a  očekává návrat těchto investic navýšený o zisk. V případě neexistence ochrany by tedy vlivem trhu musel pořizovatel databáze s cenou dolů a z výše zmíněného plyne že jako podnikatel nejen nevyprodukoval  žádný zisk, ale ani zdaleka by neuhradil své vstupní náklady. Dostáváme se tak do situace, kdyby vlastně ze strany ekonomických subjektů vůbec nebyl zájem na tvorbě databází. 
Databáze jako takové slouží ke shromažďování a následnému vytěžování informací a jejich pozitivní přínos pro společnost je zcela určitě bez pochyb. Proto tedy, a na tom se shodnou snad všichni, je určitá ochrana nutná. Otázkami, při kterých se už s takovou shodou nesetkáme, jsou způsob ochrany a hlavně její míra. Problémy související s nedostatečnou ochranou jsme již pojmenovali výše. Co se ale stane, když je právní úpráva silně na straně pořizovatelů databází? Ukazuje se, že přílišná ochrana vede k vzniku informačních monopolů, čehož následkem je pak snížení konkurence a tím i produkce a růst cen. I tento stav je samozřejmě pro společnost nežádoucí a investice do ochrany se jeví jako neefektivní, trh databází se nikterak nerozvíjí a nadhodnota přechází na pořizovatele. 
Dochází tedy k intervenci státu, primárně Evropské unie, na trhu databází tvorbou příslušné právní úpravy, kde by cílem jednoznačně mělo být dosažení rovnováhy mezi pořizovatelem a uživatelem, neboli vytěžovatelem, tedy vlastně klasické rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou. Pouze rovnovážná a ze všech aspektů vyvážená ochrana může vést k růstu jak tvorby, tak i užívání a tedy celkovému rozvoji databází. Je nutné citlivě vnímat rozdíly mezi jednotlivými druhy databází, ne každá si totiž zasluhuje stejnou ochranu. Určitý pomyslný matematický vzorec efektivity ochrany bychom mohli vyjádřit tak, že součet hodnot jednotlivých individuálních prvků tvořících obsah databáze musí být vyšší než cena pořízení samotné databáze. Samozřejmě čím vyšší je tento rozdíl, tím efektivněji se jeví ochrana dané databáze. Nelze však  zapomenout  na  výjimky ve veřejném zájmu,  kde  se  uvedený vzorec neuplatní, ku příkladu u vědeckých databází. Celkově v směrnici nalézáme řadu omezení a výjimek mající za cíl pozitivní diskriminaci uživatelů, jež jsou v rozumné míře určitě společensky žádoucí, neboť uživatel se zde jeví v typickém obchodně-právním postavení slabšího. 
I ekonomický pohled na danou problematiku obsahuje řadu zjednodušení a představuje pouze jeden úhel pohledu. Uvážíme-li rozsah databází a jejich trh, dále pak různost skupin vytěžovatelů atd., dojdeme k závěru, že je nutno brát v úváhu také jiné, neekonomické prvky.

Výjimky z ochrany

Jak již bylo uvedeno výše, smyslem režimu výjimek je jakási korektura nerovnovážných vztahů vznikajících mezi pořizovateli a uživateli databází a také často veřejný zájem. Dochází tedy k určitému omezení nositele práv z důvodu společenského rozvoje. Směrnice Evropské unie obecně povoluje 3 výjimky z ochrany, přičemž ponechává zcela na vůli zákonodárců jednotlivých členských státu, zda bude implementovat všechny, nebo dokonce žádnou. 
První výjimku představuje omezení práv pořizovatelů v případě vytěžování obsahu neelektronické databáze, která je zpřístupněna veřejnosti jakýmkoliv způsobem k soukromým účelům.  Omezením této výjimky pouze na neelektronické databáze se směrnice celkem určitě snaží přispět k potírání počítačového pirátství. 
Druhou výjimkou je možnost implementace vytěžování pro účely názorného vyučování nebo vědeckého výzkumu, jestliže je označen pramen, a to v rozsahu ospravedlnitelném nekomerčními účely, jichž má být dosaženo.  Tato výjimka muže být dle směrnice dále omezena jen na určité kategorie vzdělávacích nebo vědeckých institucí.  
Nakonec výjimka může být stanovena i v případě vytěžování  anebo zužitkování  pro účely veřejné bezpečnosti nebo správního či soudního řízení, pokud se tak neděje na újmu výlučných práv pořizovatele databáze.  Z toho plyne, že pouze v tomto jediném případě lze databáze nejen vytěžit, ale i zužitkovat. 
Členské státy, které v době přijetí směrnice měly úpravu právně srovnatelnou s právem sui generis, si mohly zachovat výjimky vymezené v původní právní úpravě. 

Délka ochrany


Práva pořizovatele databáze vznikají dnem jejího dokončení a končí uplynutím 15 let od 1. ledna roku následujícího po dni dokončení nebo, v případě, že došlo v této lhůtě k zpřístupnění veřejnosti, je to 15 let od 1. ledna roku následujícího po dni takového prvého zpřístupnění. Pokud jde o prokázání dne dokončení databáze, důkazní břemeno nese pořizovatel. 
Každá podstatná změna obsahu databáze, vyhodnocená kvalitativně nebo kvantitativně, včetně jakékoliv změny vyplývající z nahromadění postupných dodatků, výpustků či změn, které by vyústili v dotčené databázi v podstatnou novou investici, vyhodnocenou kvalitativně či kvantitativně, kvalifikuje databázi vyplývající z takové investice pro její vlastní ochrannou dobu. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že podstatná změna obsahu databáze představuje podstatný nový vklad, nese pořizovatel.  
V případě takového podstatného nového vkladu se volnou stává pouze starší verze databáze, a to v momentě kdy pro ni vyprší ochranná doba. V této oblasti nalézáme protichůdné názory. Podle některých se ochrana prodlužuje jen u nových částí, zatímco pro původní části databáze se ochrana nemění. To by však nepochybně vedlo k obtížnému zjišťování délky ochranné doby jednotlivých částí, přičemž běžný uživatel takovou skutečnost takřka vůbec nemá možnost zjistit. Za zmínku ještě stojí rozlišení databází na provozované offline a online, kde se přidává další komplikace s rozlišováním nové a starší verze, a to u online databází. Lze tedy spíše přepokládat, že ochrana vznikající podstatným novým vkladem se vztahuje na celou databázi včetně částí převzatých z databáze původní.
Ochrana podle ustanovení této směrnice bude rovněž poskytnuta ve vztahu k databázím, jejichž pořízení bylo dokončeno po 1. lednu 1983 a to nejméně do 1. ledna 2013. 
(pokračování v 3. části článku)
Mgr. Peter Klobušický
AK Chase Pullman v.o.s.
11988 o autorském právu a o technologické výzvě [Green paper on copyright and the challenge of technology – copyright issues requiring immediate action]
2 Explanatory Memorandum for a Proposal for a Council Directive on the Legal protection of databases, COM (92) 24 final – SYN 393 Brussels, 13 May 1992
3 http://www.earchiv.cz/down/eeurope/bangemann.pdf
4 Recitály směrnice 38 a 39.
5 Recitál směrnice 9.
6 Recitály směrnice 6-8, 12, 38-42, 55 a 58.
7 Recitály směrnice 5 a 6.
8 Recitály směrnice 18, 45 a 46.
9 C-241/91 a C-242/91; žalovaným byl vydavatel Magill TV Guide Ltd. z Irska, který vydal seznam tv programu dostupných v Irsku vytěžujíc data ze seznamu vysílatelů, přičemž irský soud rozhodl proti společnosti Magill, ESD však v zájmu podpory soutěže rozhodl ve prospěch Magill Ltd., když judikoval zneužití dominantního postavení žalobců a tv program charakterizoval jako nový odvozený produkt na irském trhu.
10 Recitál 15 směrnice.
11 Recitál 16 směrnice.
12 Recitály 26 a 27 směrnice.
13 Články 7 odst. 3, 5 a 8 odst. 2 směrnice.
14 Článek 7 odst. 1 Směrnice.
15 Recitály 39 a 40 Směrnice.
16 Článek 7 odst. 2 písm. a) Směrnice.
17 Článek 7 odst. 2 písm. b) Směrnice.
18 Článek 7 odst. 2 in fine Směrnice.
19 Článek 7 odst. 3 Směrnice.
20 Recitál 19 Směrnice.
21 Článek 8 odst. 2 Směrnice.
22 Stacino, M-C., Ferre, J.-M., De Pover, A.-M. In-Depth Study of the EU Directive of 11 March 1996 on the Legal Protection of Databases, s. 18;  (http://www.eurogeographics.org/ExpertGroups/wg1/In-depht.pdf).
23 Článek 8 odst. 1 Směrnice.
24 Článek 7 odst. 5 Směrnice.
25 Recitál 44 Směrnice.
26 Článek 7 odst. 1 Směrnice.
27 Recitál 41 Směrnice.
28 Článek 11 odst. 2 Směrnice.
29 Recitál 18 Směrnice.
30 Recitály 45 a 46 Směrnice.
31 Článek 8 odst. 2 Směrnice. 
32 Článek 15 Směrnice.
33 Recitál 42 Směrnice.
34 Článek 8 odst. 3 Směrnice.
35 Recitál 47 Směrnice.
36 Článek 9 směrnice.
37 Článek 9 písm.(a) směrnice.
38 Článek 9 písm.(b) směrnice.
39 Recitál 51 směrnice.
40 Článek 9 písm.(c) směrnice.
41 Recitál 52 směrnice.
42 Článek 10 odst. 1 a 2. 
43 Recitál 53 směrnice.
44 Článek 10 odst. 3 směrnice.
45 Recitály 54 a 55 směrnice.
46 Články směrnice 14 odst. 3-5, 16 odst. 1.
Šimon Kubišta

> Detail
Peter Klobušický

> Detail
Kristýna Šebková

> Detail