Nepřiměřená volba exekutora

Právní rozbor

Okresní soud rozhodl ve věci exekuce na majetek povinného pro pohledávku ve výši 500,- Kč, tj. pokutu uloženou v přestupkovém řízení, tak, že exekuční řízení zastavil a oprávněnému uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady ve výši 17.000,- Kč, zdůvodňujíc své rozhodnutí tím, že oprávněný učinil nepřiměřenou volbu soudního exekutora, a to tím, že navrhl pověřit provedením exekuce exekutora vzdáleného několik set kilometrů od bydliště povinného.

Oprávněný se neztotožňuje s názorem soudu I. stupně o nepřiměřenosti volby soudního exekutora k provedení exekuce na majetek povinného, z čehož následně soud dovozuje, že povinnost hradit náklady exekuce má být dle § 89 zákona č. 120/2001, exekuční řád v znění účinném od 1.1.2008 (dále e.ř.) uložena oprávněnému.


Soud I. stupně správně konstatuje na základě zjištěných skutečností, že k podání návrhu na nařízení exekuce oprávněným došlo v dostatečném časovém předstihu před uplynutím prekluzivní 5-leté lhůty, čímž oprávněný dodržel hledisko opatrnosti  a uvážlivosti při podání návrhu, načež soud správně dovodil, že nelze shledat zavinění oprávněného na zastavení exekuce.


Proto poněkud překvapivě působí rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uhradit náklady exekuce oprávněnému, a lze vyslovit domněnku, že rozhodnutí soudu postrádá reflexi praktického průběhu exekučního řízení.


Je na místě zdůraznit, že toto rozhodnutí se neopírá o žádné zákonné ustanovení, jak exekučního řádu, tak občanského soudního řádu. Oprávněný návrh na nařízení exekuce podal dne 29.05.2006, kdy § 89 e.ř. obsahoval text: „Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.“ Dle oprávněného tedy mělo být rozhodováno o náhradě nákladů podle e.ř. účinného do 31.12.2007, neboť jiný postup by porušil ústavně garantovaný zákaz zpětné účinnosti právních předpisů. Oprávněný si v této souvislosti dovoluje odkázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 04.06.2009, sp. zn. I. ÚS 969/09. Ustálenou judikaturou Ústavního soudu je dovozeno, že uložit povinnost hradit náklady exekuce lze oprávněnému jen za podmínky, že je prokázáno, že oprávněný zastavení exekuce zavinil ( viz III. ÚS 2615/07, Pl. ÚS-st. 23/06). Jak je výše uvedeno, soud nezjistil pochybení na straně oprávněného.


Soud I. stupně své rozhodnutí opírá o tezi vyjádřenou v odůvodnění, že „vzhledem k  principu hospodárnosti, je nutno s ohledem na zvýšené náklady vzniklé v souvislosti s jmenováním soudního exekutora se vzdáleným sídlem, uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému.“ Z této povinnosti existuje dle názoru soudu jediná výjimka, a to v případě, že by se jednalo o vymáhání komplikované povinnosti, za předpokladu, že navrhovaný exekutor je vyhlášeným specialistou na podobné případy s vysokou úspěšností.


Zde je na místě se pozastavit a položit si otázku, zda se soud, pokud je otázka hospodárnosti řízení v souvislosti s volbou exekutora legitimní, neměl zabývat otázkou hospodárnosti řízení již při jmenování soudního exekutora. Údaj o tom, že sídlo exekutora se nachází v značné vzdálenosti od bydliště povinného, není pro soud nový, ale tato skutečnost mu byla známá od počátku řízení, přesto soudního exekutora jmenoval. Jak se lze domnívat, bylo tomu tak z důvodu, že právní řád neklade žádnou překážku svobodné volbě exekutora oprávněným, kterého soud následně jmenuje, a exekutor může být vyloučen z provedení exekuce jen z důvodů uvedených v § 29 e.ř.


Byť má tedy oprávněný právo svobodné volby exekutora, je dle mínění soudu omezen při jeho volbě hlediskem hospodárnosti řízení. Pokud by byla tato teze správná, jednalo by se v podstatě o zavedení správních obvodů exekutorských úřadů pro pohledávky do určité výše nebo určitého druhu pohledávky, ve kterých by soudní exekutor měl vykonávat exekuci. Jak je známo, a jak plyne nejen ze zákona, ale bylo zamýšleno zákonodárci i dle důvodové zprávy k exekučnímu řádu, v České republice je stanoven numerus clausus pro exekutorské úřady, nikoliv princip teritoriality, tj. regionální omezení exekutorských úřadů, což má sloužit k tvorbě a zachování konkurenčního prostředí.

Oprávněný je dále toho názoru, že otázka hospodárnosti řízení má být soudem řešena s ohledem na průběh řízení, nikoliv v souvislosti se jmenováním soudního exekutora. Překvapivě, soud otázku hospodárnosti řízení v konkrétním řízení vůbec nezkoumal, vystačil si s konstatováním“ „je-li k vymáhání pohledávky v řádu stokorun navrhován exekutor ze vzdáleného regionu, u něhož je pravděpodobnost hraničící s jistotou zřejmé, že jen samotné náklady na dopravu exekutora či jeho zaměstnanců mnohonásobně převýší nejen vymáhanou pohledávku, ale i všechny další s exekucí spojené.“ S tímto nelze než nesouhlasit. V současnosti má soudní exekutor nárok dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti 330/2001 Sb., v účinném znění o odměně a náhradách soudního exekutora, minimálně nárok na odměnu a paušálně určené výdaje v celkové výši 6.500,- Kč bez DPH bez ohledu na skutečnou výši nákladů. Dle mínění oprávněné nelze generalizovat a tvrdit, že náklady exekuce s pravděpodobností hraničící s jistotou překročí tuto hranici z důvodu vzdáleného sídla exekutora, nýbrž na výši nákladů bude mít vliv zvolený způsob provedení exekuce, kooperace ze strany povinného, namáhavost vymožení pohledávky atd. Je tedy zřejmé, že pokud povinný odmítá uhradit svou pohledávku, budou i růst náklady exekučního řízení. Přičítat takto vzniklé náklady v neprospěch oprávněného je v rozporu s exekučním řádem, jelikož dle ustanovení § 87 e.ř. nese náklady exekuce, jakož i hradí náklady oprávněného vynaložené k vymáhání nároku, povinný.

Oprávněný ale návrh na nařízení exekuce podal dne 29.05.2006, kdy dle vyhlášky 330/2001 Sb., účinné do 31.12.2007, náleží exekutorovi dle § 11 odst. 4 odměna ve výši 3.000 Kč bez DPH a náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuce. Jak je ze znění patrno, náklady exekuce mají být soudním exekutorem vynaloženy účelně, nikoliv svévolně. Lze se domnívat, že soudní exekutor může s ohledem na své zkušenosti předpokládat, jaká výše nákladů je ještě vynakládána účelně, a kdy již je zřejmé, že nebude vymožena ani částka, která by pokryla náklady exekuce. V daném případě je nepoměr mezi vymáhanou jistinou a náklady exekuce zřejmý. Proto, jak již bylo výše uvedeno, je zarážející, že soud i přes prosazované hledisko hospodárnosti řízení rozhodl o nákladech řízení bez přezkoumání oprávněnosti jejich výše, a to tak, že do usnesení jen převzal částku požadovanou soudním exekutorem, a v rozporu s judikovanou zásadou zavinění zavázal tuto částku hradit oprávněného. Oprávněný v tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu II. ÚS 336/2011, kdy Ústavní soud judikoval, že pokud soud přizná exekutorovi náhradu hotových výdajů, aniž by byly tyto doloženy, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.

I kdyby byl výklad soudu správný, připadalo by jenom v úvahu, aby byl oprávněný zavázán uhradit jen tu část nákladů, jejíž vznik volbou „vzdáleného“ exekutora zavinil, a které byly z tohoto důvodu exekutorem účelně vynaloženy, a to dle obecné úpravy nákladů řízení v občanském soudním řádu. Bez podílu oprávněného na zavinění na zastavení exekuce, jak již bylo napsáno výše, nelze oprávněnému ukládat hrazení nákladů exekuce.

Dále lze zmínit, že soudní exekutor je podnikatelem, a proto nese i podnikatelské riziko, že prováděním exekuce nedosáhne zisku ( viz . Pl. ÚS-st. 23/06).

Oprávněný upozorňuje také na fakt, že exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle, přičemž je dle § 2 e.ř. vázán jen Ústavou ČR, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Oprávněný nemá ani faktické oprávnění zasahovat do exekučního řízení prováděného soudním exekutorem, a dále nemá oprávnění kontrolovat výdaje exekutora vynakládané na provádění exekuce, ani ho ve vynakládání prostředků omezit. Z tohoto důvodu nemůže být oprávněnému přičítáno k tíži, pokud soudní exekutor nepostupuje při provádění exekuce účelně. Navíc je oprávněný omezen v následné změně pověřeného soudního exekutora, jelikož dle ustanovení § 44b e.ř. „exekuční soud po vyjádření exekutora jej pověření sprostí, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné“, z čeho je patrno, že oprávněný nemůže provést změnu soudního exekutora libovolně.

Mgr. Jaroslav Oravec
AK Chase Pullman v.o.s.


Šimon Kubišta

> Detail
Jana Korábová

> Detail
Peter Klobušický

> Detail