Smlouva o úvěru

Smlouva o úvěru je vymezena v § 497 ObchZ. Touto smlouvou se věřitel (banka) zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podstatnými náležitostmi této smlouvy uzavírané mezi bankou a klientem tedy jsou:
-          závazek banky poskytnout na žádost klienta v jeho prospěch peněžní prostředky,
-          určení částky, do jejíž výše je banka povinna peněžní prostředky poskytnout,
-          závazek klienta poskytnuté peněžní prostředky vrátit,
-          závazek klienta zaplatit bance z poskytnutých peněžních prostředků úroky.

Dalšími náležitostmi smlouvy o úvěru bývají způsob čerpání úvěru, účel úvěru, výše úroků, podmínky splácení úvěru a případná smluvní pokuta za porušení povinnosti klientem. Tyto otázky bývají většinou upraveny odkazem na obchodní podmínky banky, které se vztahují ke konkrétnímu typu daného úvěru. Tyto podmínky jsou nedílnou součástí smlouvy a musí být klientovi předem známé nebo musí být ke smlouvě připojeny.

Zákon nestanoví závaznou písemnou formu této smlouvy, ale v běžné praxi jsou ve většině případů smlouvy o úvěru uzavírány písemně.

Smlouva o úvěru je tzv. absolutním obchodem a vztahy z vzniklé z této smlouvy se řídí ustanoveními ObchZ o obchodních závazkových vztazích bez ohledu na subjekty smlouvy při respektování § 1 odst. 2 ObchZ a § 262 odst. 4 ObchZ. Na straně věřitele u smlouvy o úvěru vystupuje zpravidla banka, ale není vyloučeno, aby úvěr poskytla jiná fyzická či právnická osoba. Podle výkladu BankZ a názoru České národní banky může úvěr poskytovat jakákoliv osoba, pokud není poskytování úvěru spojeno s přijímáním vkladů od veřejnosti a pokud má osoba poskytující úvěr k této činnosti živnostenské oprávnění. Poskytování úvěrů jako podnikatelská činnost spadá pod kategorii volných živností.[1]

Smlouva o úvěru vykazuje některé podobné znaky se smlouvou o půjčce, která je upravena v OZ. Na rozdíl od smlouvy o půjčce je smlouva o úvěru smlouvou konsenzuální. K jejímu uzavření stačí dohody smluvních stran, u smlouvy o půjčce je nutné i předání předmětu půjčky. Předmětem smlouvy o půjčce mohou být nejen peníze, ale i jakékoliv druhově určené věci, zatímco předmětem smlouvy o úvěru mohou být pouze peníze. Posledním rozdílem je povinnost dlužníka zavázaného ze smlouvy o úvěru vrátit dlužnou částku i s úroky. Povinnost platit úroky je typovým znakem této smlouvy a tuto smlouvu proto nelze sjednat jako bezúročnou. Naopak u smlouvy o půjčce je dlužník povinen platit úroky, jen když se na tom smluvní strany dohodnou.

Po sjednání úvěrové smlouvy, ve které je stanovena výše úvěru, je dlužník oprávněn ve lhůtě uvedené ve smlouvě uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků, tedy začít čerpat úvěr. Uplatnit svůj nárok je dlužníkovo právo, nikoliv však jeho povinnost. Pokud tedy po uzavření smlouvy o úvěru dlužník o čerpání úvěru nepožádá, k jeho čerpání vůbec nedojde. Podle ust. § 500 ObchZ, pokud není stanovena lhůta, ve které musí dlužník uplatnit svůj nárok, může dlužník svůj nárok uplatnit do té doby, dokud nedojde k výpovědi úvěru. Poté, co dlužník uplatní svůj nárok v souladu se smlouvou, věřitel je povinen poskytnout peněžní prostředky dlužníkovi ve lhůtě stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu.

Vypovědět úvěr může dlužník s okamžitou platností a věřitel ke konci kalendářního měsíce po měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníku, pokud není ve smlouvě stanoveno jinak. „Výpověď úvěru nemá za následek zánik smlouvy, ale zánik práva dlužníka požádat o poskytnutí úvěru a tomu odpovídající povinnosti.[2]

Za závazek poskytnout úvěr lze sjednat úplatu, avšak jen za určitých podmínek. Úplatu lze dohodnout, jen pokud je poskytování úvěrů předmětem podnikání věřitele a věřitel s dlužníkem se na poskytnutí úplaty předem dohodli a stanovili její výši. Úplata za sjednání úvěru je chápána jako odměna věřiteli za rezervaci peněžních prostředků pro dlužníka od doby sjednání smlouvy do skutečného čerpání úvěru.

Naproti tomu úroky z úvěru mají povahu úplaty za přenechání peněžních prostředků bankou k užívání klientovi a podle § 502 odst. 1 ObchZ je dlužník povinen platit úroky od doby poskytnutých peněžních prostředků ve sjednané výši. Výše úroků bývá obvykle sjednána ve smlouvě. ObchZ v § 502 odst. 1 dále stanoví, že úrok nemůže být vyšší, než je stanoveno zákonem nebo na základě zákona. Právo stanovit maximální úrokové sazby z úvěrů poskytovaných bankami opatřením měla dříve ČNB na základě zákona o České národní bance[3]. V současnosti však Česká národní banka takové právo nemá, a proto je možnost dohody stran o výši úroků v podstatě neomezená. Nesmí být ovšem v rozporu s dobrými mravy a musí být v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. Vzhledem k tomu, že povinnost dlužníka platit úroky je pojmovým znakem smlouvy o úvěru, ObchZ pro případ, kdy se strany na výši úroku nedohodly ve smlouvě, stanoví podpůrně výši úroků jako obvyklé úroky, požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.[4]

Sazba výše úroků stanovená smlouvě může být stanovena fixně, ale v praxi bývají sazby často konstruovány složitěji, např. se stanovují na základě diskontní sazby vyhlašované ČNB apod. Konstrukce úrokové sazby stanovená ve smlouvě pak vypadá např. jako diskontní sazba vyhlašovaná ČNB + 10 procentních bodů. Úrokové sazby se stanovují většinou na období jednoho roku. ObchZ obsahuje v ust. § 502 odst. 2 domněnku, že v pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úrokové sazby se týká ročního období.

Klient má povinnost platit úroky od doby, kdy mu byly peněžní prostředky věřitelem poskytnuty, a to pouze z částky, která mu byla poskytnuta. Tato povinnost trvá až do vrácení peněžních prostředků bance, pokud není ve smlouvě stanoveno něco jiného. Splatnost úroků bývá především upravena ve smlouvě o úvěru. Pokud dobu splatnosti úroku ve výjimečných případech smlouva neupravuje, použije se podpůrná doba splatnosti stanovená v § 503 ObchZ. Podle tohoto ustanovení je pro splatnost úroků rozhodující, zda dochází k vrácení peněžních prostředků jednorázově nebo ve splátkách.  Při jednorázovém vrácení peněžních prostředků ve lhůtě kratší než jeden rok jsou úroky splatné spolu s  těmito peněžními prostředky. Pokud je lhůta delší než jeden rok, jsou úroky splatné ke konci každého kalendářního roku. Při splácení úvěru ve splátkách jsou úroky z každé splátky splatné v den splatnosti této splátky.

Povinnost vrácení úvěru je základní povinností dlužníka vyplývající ze smlouvy o úvěru. Lhůta, kdy je dlužník vyčerpané peněžní prostředky vrátit, je obvykle sjednána ve smlouvě. Pokud tomu tak není, má dlužník povinnost peněžní prostředky vrátit do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o to věřitelem požádán. V případě, že klient svůj závazek vrátit peněžní prostředky nesplní včas, může být povinen zaplatit také úroky z prodlení.

Důležitým aspektem při poskytování úvěrů je jeho zajištění. Účelem zajištění je posílení postavení banky ve vztahu ke klientovi tím, že za zákonem stanovených podmínek banka může uspokojit svoji pohledávku z úvěrové smlouvy náhradním způsobem. K zajištění úvěrů se většinou používají zajišťovací prostředky plnící uhrazovací funkci. Užívá se zejména zástavní právo a ručení. Pokud se zajištění závazku za dobu trvání smlouvy zhorší nebo úplně zanikne, je dlužník povinen doplnit zajištění na původní rozsah. Jestliže tak dlužník neučiní v přiměřené lhůtě, banka jako věřitel má právo od smlouvy odstoupit. Odstoupení pak nemá vliv na zajištění závazku z této smlouvy. [5]

K zániku smlouvy o úvěru může dojít několika způsoby. Smlouva zaniká jejím splněním, kdy dlužník splatí věřiteli celý úvěr včetně úroků. Dalšími důvody jsou odstoupení od smlouvy, např. z důvodu použití úvěru v rozporu s účelem uvedeným ve smlouvě, dohoda mezi bankou a klientem a výpověď smlouvy.

 

Mgr. Jakub Kolařík



[1] Plíva, Stanislav, in: ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009 s. 1077.
[2] Plíva, Stanislav, in: ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009 s. 1082.
[3] Zákon 6/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o České národní bance
[4] Plíva, Stanislav, in: ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009 s. 1084.
[5] PLÍVA, Stanislav, et al. Bankovní obchody. Praha : ASPI, 2009, s. 84 - 87.


Šimon Kubišta

> Detail
Kristýna Šebková

> Detail
Jaroslav Jankrle

> Detail