Přímé dokazování dožadujícím soudem

2. z metod upravených v nařízení Rady Evropské unie (ES) č. 1206/2001

Druhou metodou dokazování prováděnou v rámci členských států EU s výjimkou Dánska je dle nařízení Rady Evropské unie č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (dále jen „nařízení“) přímé dokazování dožadujícím soudem. Tato metoda umožňuje soudu jednoho členského státu provést dokazování přímo v jiném členském státě, je upravena čl. 17 nařízení. Pro účely tohoto postupu se využívají dva z deseti formulářů uvedených v příloze nařízení: I – Žádost o přímé dokazování; J – Sdělení ústředního orgánu/příslušného orgánu.

Pokud si tedy dožadující soud přeje provést dokazování přímo v jiném členském státě, podá na formuláři I žádost ústřednímu orgánu nebo příslušnému orgánu daného státu. O přijetí žádosti o přímé dokazování v České republice rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti.[1] Do 30 dnů odpoví tento orgán na formuláři J uvedeném v příloze nařízení, zda byla žádost schválena, popř. za jakých podmínek má být podle práva státu dožádaného soudu takové dokazování uskutečněno, nebo zda byla zamítnuta a z jakých důvodů. Ústřední nebo příslušný orgán může uložit soudu svého členského státu, aby se zúčastnil dokazování, aby bylo zajištěno správné použití čl. 17 nařízení a podmínek, které byly stanoveny dožádaným soudem na formuláři J uvedeném v příloze nařízení. Ústřední nebo příslušný orgán také podporuje použití komunikačních technologií, např. videokonference nebo telefonní konference.

Dožadující soud vyřídí žádost v souladu s právem svého členského státu, aniž jsou dotčeny podmínky stanovené právem dožádaného státu podle čl. 17 odst. 4. Přímé dokazování lze provést výhradně bez použití donucovacích prostředků. V případě výslechu musí být vyslýchající osobě dožadujícím soudem oznámeno, že se výslech uskutečňuje na základě dobrovolnosti. Dokazování provádí soudní úředník nebo jiná osoba, např. znalec, která je určena v souladu s právem členského státu dožadujícího soudu.    Ústřední nebo příslušný orgán může odmítnout přímé dokazování pouze tehdy, pokud žádost nespadá do působnosti nařízení, žádost neobsahuje veškeré nezbytné údaje podle čl. 4 nařízení nebo požadované přímé dokazování odporuje základním právním zásadám jeho členského státu.

 

Schematické znázornění této metody dokazování je uvedeno na obr. 2.

 

Obr. 2. Přímé dokazování dožadujícím soudem[2]

Stručně lze shrnout, že v porovnání s Haagskou úmluvou o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 18. března 1970, nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech přináší hlavní výhody:
a) v přesně stanovených lhůtách pro vyřizování žádostí,
b) v možnosti užití více jazyků,
c) ve zjednodušení a zrychlení procesu dožádání hlavně díky jednotným formulářům a využívání moderních komunikačních technologií,
d) v povolení přímého dokazování.

 

Mgr. Zuzana Schejbalová



[1] srov. Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. dubna 2004, č. j. 56/2004-MO-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních, § 33, odst. 13
[2] ÚTVARY EVROPSKÉ KOMISE. Praktický průvodce pro používání nařízení o dokazování [online]. [cit.2009-04-01]. Dostupné z : <ec.europa.eu/civiljustice/evidence/evidence_ec_guide_cs.pdf>

Vladimír Nováček

> Detail
Peter Klobušický

> Detail
Jana Korábová

> Detail