Právní ochrana databází

7. část - směrnice o vynutitelnosti práv k duševnímu vlastnictví

V rámci členských států Evropské unie vždy existovala relativně vysoká úroveň právní ochrany v oblasti duševního vlastnictví. I tak však rozdíly v národních právních úpravách stěžovali účinné vynucení práv v této oblasti. Proto jsou zřetelné tendence k zefektivnění a zvýšení této ochrany přímo v evropském právu, a to jednak formou harmonizace mnoha institutů, dále pak vytvořením komunitárních nástrojů v podobě ochranné známky ES a průmyslového vzoru ES. I přesto se však v praxi ukázalo, že samotná kvalitní právní úprava k ochraně nepostačuje a že současně je potřeba nalézt efektivní nástroje k vynucení těchto práv. V boji proti tak rozšířenému padělání a pirátství totiž samotná právní úprava nepostačí, je potřeba přijmout efektivní normy k donucení s odstrašujícím účinkem, zejména v trestněprávní rovině, protože finanční pokuty a postihy se jeví dlouhodobě jako neefektivní, nebo jenom málo efektivní. Neustále je také potřeba vyrovnávat úroveň ochrany v jednotlivých členských státech, neboť právě toto bylo využíváno porušovateli práv, kteří svou pirátskou a padělatelskou činnost soustředili do zemí s méně účinnou ochranou.

Na půdě EU byla proto tato problematika projednávána dlouhodobě. Nejdříve byla přijata tzv. Zelená kniha o boji proti padělání a pirátství ve vnitřním trhu a to dne 22. října 1998. Na ní navázal tzv. Akční plán na zlepšení a posílení způsobu boje proti padělání a pirátství v rámci vnitřního trhu ze dne 30. listopadu 2000. V návaznosti na tyto dokumenty byla dne 29. dubna 2004 přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady o vynucení práv k duševnímu vlastnictví (2004/48/ES). Toto datum nebylo nijak náhodné, ale záměrné, směrnice byla přijata těsně před rozšířením EU o nové členské státy (1.5.2004), čehož smyslem bylo zabránit dalšímu oddálení jejího schválení. Pokud by se tak nestalo, navržený text by pak musel být projednáván i s novými členskými státy. Směrnice proto byla přijata narychlo, což se pochopitelně negativně projevilo na její kvalitě. Všechna na jedné straně kontroverzní, na druhé straně však efektivní opatření, která návrh obsahoval, byla v zájmu rychlého přijetí a kompromisu vypuštěna, čímž byla schválena směrnice, která postrádá účinné nástroje v boji proti padělání a pirátství.

Text směrnice vychází v mezinárodní oblasti z Dohody TRIPS, v evropském právu navazuje na nařízení Rady č. 1383/2003 o celních opatřeních proti zboží porušujícímu některá práva duševního vlastnictví, které se mimo jiné také ukázalo jako nedostatečné. Směrnice harmonizuje jak některé hmotněprávní, tak i procesněprávní instituty k vynucení práv k duševnímu vlastnictví. Působnost směrnice je však omezena na oblast soukromého práva, když v článku 2 odst. 3 písm. b), c) výslovně stanoví, že se nevztahuje na trestní předpisy. Tímto se však připravila o možnost efektivního boje proti pirátství a padělatelství,  čímž jde paradoxně přímo proti svému cíli vymezenému  v článku 3 odst. 2, dle kterého právní prostředky ochrany proti porušování práv mají mít odrazující účinek.

Odrazující funkce byla také opuštěna u institutu náhrady škody. Původní návrh Komise totiž obsahoval náhradu škody ve výši dvounásobku obvyklých licenčních poplatků, ale ve směrnici samotné však už náhrada škody odrazující funkci nemá, byla přijata tradiční koncepce ve výši odpovídající skutečně vzniklé újmě. Směrnice také dává členským státům možnost přijetí speciální právní úpravy pro případy, kdy dojde k jednání porušujícímu právo duševního vlastnictví, aniž by to porušovatel věděl, nebo mohl rozumně předpokládat.

Směrnice v čl. 3 ukládá členským státům ve formě obecné povinnosti přijmout účinná, spravedlivá a odrazující opatření, která nesmí být zbytečně složitá, nákladná a zdlouhavá. Kritika v této oblasti byla již učiněna výše.

Dle čl. 4 přísluší právo požádat o použití příslušných opatření a postupu majitelům práv duševního vlastnictví, osobám oprávněným užívat tato práva, kolektivním správcům a organizacím zastupujícím zájmy autorů.

V čl. 5 směrnice je upravena otázka domněnky autorství, resp. vlastnictví práv. Autorovi je usnadněno dokazování, že je vlastníkem, resp. autorem příslušného předmětu duševního vlastnictví. Vycházejíc z tradiční úpravy Bernské úmluvy postačí, pokud je na díle obvyklým způsobem uvedeno autorovo jméno.

Dále směrnice obsahuje povinnost porušovatele předložit příslušné důkazy (čl. 6), opatření na ochranu důkazů (čl. 7), právo na informace (čl. 8), prozatímní a preventivní opatření (čl. 9), opatření k nápravě (čl. 10), soudní zákazy (čl. 11), alternativní opatření (čl. 12.), ustanovení o náhradě škody (čl. 13), náklady sporu (čl. 14) a zveřejnění rozhodnutí (čl. 15).

Dle čl. 6 může soud v průběhu řízení na návrh oprávněné strany nařídit předložení důkazů protistranou, když je má v držení. Podmínkou je zachování ochrany informací důvěrné povahy.

V čl. 7 najdeme aspekty zajištění příslušných důkazu. Ještě před zahájením řízení mohou soudy nařídit okamžitá opatření k zajištění příslušných důkazů o domnělém porušování. Podmínkou je samozřejmě dostatečné prokázání toho, že došlo nebo má dojít k porušení práv. Opatření mohou být někdy přijata i bez předchozího slyšení protistrany a mohou také podléhat složení přiměřené jistoty.

Dále v čl. 8 najdeme právo na informace, které navazuje a doplňuje ustanovení Dohody TRIPS. Je stanoven okruh osob, kterých se dotýká informační povinnost a též obsah informace, jež má být poskytnuta.

Ve většině případů porušování práv k duševnímu vlastnictví se jeví efektivní v zájmu majitele práv přijmout okamžitá příslušná opatření. Článek 9 obsahuje katalog prozatímních a preventivních opatření. Jsou to soudní zákazy zamezující v dalším pokračování závadné činnosti, možnost podmínit pokračování v údajně závadném jednání složením kauce k zajištění odškodnění a zabavení nebo vydání údajně závadného zboží. Tato předběžná opatření se stejně tak uplatňují ve vztahu ke zprostředkovatelům, kterých je používáno k porušování práv k duševnímu vlastnictví. Možné je také předběžné zadržení movitého i nemovitého majetku, zablokování bankovních účtů nebo jiných příjmů, pokud poškozený prokáže, že by náhrada škody mohla být ohrožena. Vydání takovýchto předběžných opatření může být podmíněno složením kauce, žalovaná strana má právo v případě, že by tato opatření pozbyla platnosti, nebo by se prokázalo, že nedošlo k porušení nebo ohrožení práva, požadovat náhradu škody, která jí v důsledku těchto opatření vznikla.

Podle čl. 10 směrnice členské státy musí přijmout příslušná opatření k nápravě, které budou soudům k dispozici ve vztahu jak ke zboží porušujícímu práva k duševnímu vlastnictví, tak i k nástrojům a materiálům použitým při výrobě takového závadného zboží. Jde tedy o stažení zboží z obchodních kanálů, či definitivní odstranění a zničení, přičemž vše se provádí na náklady porušovatele. Tímto samozřejmě není dotčeno právo na náhradu škody. Také je potřeba respektovat zásadu přiměřenosti a zájmy třetích osob.

V čl. 11 směrnice najdeme soudní zákazy, které mají za cíl zabránit dalšímu porušování práv k duševnímu vlastnictví, kdy jejich neuposlechnutí může mít za následek opakovanou pokutu.

Místo výše uvedených opatření k nápravě mají státy možnost ve smyslu čl. 12 stanovit alternativní opatření v podobě peněžitého odškodnění. Možnost jejich uplatnění je dána v případech, kdy rušitel jednal bez zavinění nebo nedbalosti a jestliže by mu výkon opatření k nápravě způsobil nepřiměřenou újmu a peněžité odškodnění se jeví přiměřeně dostatečné.

Čl. 13 obsahuje již zmíněné principy náhrady škody, kde je stanovena tradiční výše náhrady odpovídající skutečně vzniklé újmě, přičemž se neprosadil původní návrh směrnice, kde byla stanovena ve výši dvojnásobku obvyklých licenčních poplatků. Směrnice také dává členským státům možnost zakotvit speciální úpravu pro případy, kdy se porušovatel dopustil jednání porušující právo duševního vlastnictví, aniž by si toho byl vědom nebo aniž by tak mohl rozumně předpokládat. Pro tyto případy je dána možnost nařízení navrácení zisku nebo náhrady škody v takové výši, jakou bylo možné předpokládat.

Podle čl. 15 mohou soudy nařídit na žádost poškozeného, aby na náklady porušovatele byly zveřejněny informace o rozhodnutí, včetně zveřejnění celého nebo části rozhodnutí.

Již výše byly zmíněny konflikty mezi cílem, jenž si směrnice stanovila a zvolenými prostředky ochrany. Směrnice  také zapomíná na definici padělání a pirátství. Pro samotnou implementaci směrnice byla stanovena lhůta dvou let, končící 29.4.2006. I díky uspíšenému přijetí má tato směrnice obecnější charakter a členským státům tak byl poskytnut pro harmonizaci širší prostor. Požadavky předepsané směrnicí představují minimum, které měli přijmout všechny členské státy, přičemž jim není bráněno v tom, aby ochranu podle vnitrostátních potřeb rozšířily, případně aby zachovaly starší úpravu, pokud byla pro majitele práv k duševnímu vlastnictví výhodnější. Tady se ale dostáváme opět k situaci, jenž vede k výsledku nestejné úrovně ochrany v jednotlivých státech, která logicky není žádoucí, a tak lze jen opětovně negativně zhodnotit unáhlené přijetí směrnice.

(pokračování v 8. části článku)

Mgr. Peter Klobušický

AK Chase Pullman v.o.s.

Kristýna Šebková

> Detail
Barbora Honzíková

> Detail
Vladimír Nováček

> Detail