K problematice rozdělení zisku a vyplácení dividend po uplynutí lhůty šesti měsíců od posledního dne účetního období.

Zásadním rozhodnutím v oblasti problematiky rozdělení zisku a vyplácení dividend po uplynutí lhůty šesti měsíců od posledního dne účetního období je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2009, sp.zn. 29 Cdo 4284/2007. Dovolujeme si z jeho odůvodnění zacitovat následující stěžejní pasáž.

„Důvod, pro který na mimořádné valné hromadě konané 1. listopadu 2002 nemohla jako podklad pro (opětovné) přerozdělení zisku sloužit účetní závěrka, jež byla podkladem pro jednání valné hromady konané 28. 6. 2002, plyne především z dikce § 184 odst. 3 ObchZ. Toto ustanovení zjevně směřuje k naplnění účelu obsaženého v ustanoveních § 39 a 40 ObchZ, jež akciové společnosti ukládají (ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví) jednak ověřování účetní závěrky auditorem [§ 39 odst. 1 ObchZ , § 20 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb. ve znění účinném v době konání obou valných hromad], jednak zveřejňování údajů z účetnictví. Lhůta ke svolání řádné valné hromady určená (počítaná) od posledního dne účetního období je logicky nejen lhůtou určující, dokdy by měla valná hromada (při řádném a obvyklém chodu věcí) odsouhlasit výsledky onoho účetního období, ale též nejzazší lhůtou, ve které lze výsledky účetní závěrky sloužící pro jednání řádné valné hromady pokládat za ty, jež mohou akcionářům sloužit jako reálný obraz účetnictví akciové společnosti, na jehož základě mohou kvalifikovaně rozhodovat o rozdělení zisku. Mimořádná valná hromada konaná v listopadu 2002 o rozdělení zisku na základě řádné účetní závěrky zobrazující účetnictví akciové společnosti k 31. 12. 2001 rozhodnout nemůže.

Uvedenému závěru nasvědčuje i teleologický výklad ustanovení § 178 odst. 2 ObchZ. Účelem tohoto ustanovení je (jak vyplývá i z preambule Druhé směrnice) zajistit udržení základního kapitálu akciové společnosti, které představuje záruku pro věřitele společnosti, a to zejména zákazem neoprávněného rozdělování zisku akcionářům. K zajištění tohoto účelu je nezbytné, aby splnění podmínek pro rozdělení zisku akcionářům, stanovených článkem 15 Druhé směrnice a ustanovením § 178 odst. 2 ObchZ bylo podloženo účetní závěrkou, jejíž údaje splnění těchto podmínek dokládají. Takovou účetní závěrkou nemůže být účetní závěrka obsahující údaje o stavu majetku společnosti před deseti měsíci.”

Výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se věnuje i komentář nakladatelství C.H.BECK, když k němu uvádí v poznámce komentář Prof. JUDr. Jana Dědiče. Ten mimo jiné uvádí následující: „Jsem názoru, že z daného rozsudku Nejvyššího soudu však nelze dovozovat, že rozhodnutí o rozdělení zisku musí být přijato na stejné valné hromadě, která bude schvalovat účetní závěrku, ale jen to, že musí být přijato ve lhůtě stanovené v § 184 odst. 3 ObchZ, tedy ve lhůtě šesti měsíců od skončení účetního období. V této souvislosti vzniká otázka, zda toto časové omezení plyne i pro jiná rozdělení zisku buď směřujícího dovnitř společnosti, jako je příděl do rezervního fondu či jiných fondů ze zisku, převod na účet nerozdělených zisků minulých let, nebo i navenek (např. podíl tichého společníka na zisku). Pro takové omezení nenacházím oporu ani v účelu právní úpravy, Druhé směrnici ani ve znění obchodního zákoníku. Není podle mého názoru žádného důvodu, proč by valná hromada nemohla rozhodnout i po šesti měsících po skončení účetního období o povinném přídělu do rezervního fondu, když společnosti tuto povinnost ukládá zákon, stejně jako nemůže eliminovat právo tichého společníka na podíl ze zisku.

V posuzovaném případě však byla situace ještě skutkově komplikovanější v tom, že valná hromada již jednou o rozdělení zisku rozhodla a posléze na základě stejné účetní závěrky své rozhodnutí změnila. Svou podstatou jde o revokaci usnesení valné hromady o rozdělení zisku a jeho nahrazení rozhodnutím jiným. Problematikou revokace usnesení valné hromady se již Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004, kde uvedl, že „obecně platí, že nic nebrání valné hromadě, která přijala v rámci své působnosti rozhodnutí, aby takové rozhodnutí následně zrušila – pokud dosud nenastaly v důsledku takového rozhodnutí nevratné účinky. Tento závěr vyplývá z toho, že valná hromada je v rozhodování v rámci své působnosti omezena pouze zákonem a stanovami a v tomto rámci může přijmout jakékoli usnesení, tedy i usnesení, jímž ruší své usnesení předchozí. Pokud však již takové usnesení založilo určité nevratné právní účinky, popřípadě pokud by zrušením takového usnesení došlo k podstatnému zásahu do práv třetích osob, nelze již takové usnesení zrušit.“ V daném případě však Nejvyšší soud neshledal nezákonnost v tom, že došlo k revokaci usnesení valné hromady o rozdělení zisku, ale v tom, že se tak stalo po zákonem stanovené lhůtě pro svolání řádné valné hromady. Zůstává však otázka, zda lze v průběhu prvních šesti měsíců revokovat usnesení valné hromady o rozdělení zisku. Podle mého názoru, budou-li splněny předpoklady stanovené v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 540/2004 , pak ano.

Z rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 dále plyne, že Nejvyšší soud vtáhl do režimu § 178 i ustanovení § 184 odst. 3 ObchZ. Jak správně uvedl, jde již i o otázku výkladu komunitárního práva, avšak vzhledem k judikatuře Evropského soudního dvora se na něj nemohl obrátit s předběžnou otázkou. Nicméně z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že nedodržení lhůty stanovené v § 183 odst. 4 ObchZ je současně i porušením ustanovení § 178 odst. 2 ObchZ, a tedy že ve smyslu § 179 odst. 1 věta druhá ObchZ, není představenstvo oprávněno dát souhlas k vyplacení dividendy schválené valnou hromadou. To podle mého názoru znamená, že nemohl ani akcionáři vzniknout nárok na podíl na zisku. Pokud zde máme rozhodnutí valné hromady, které není napadeno žalobou pro neplatnost z důvodu porušení § 178 odst. 2 ve vazbě na § 184 odst. 3 ObchZ, avšak zákon je zakazuje realizovat, vzniká otázka, zda je takové rozhodnutí nicotné nebo je jen neúčinné. Jsem názoru, že neúčinné může být jen takové rozhodnutí, které je platné (v souladu s právními předpisy), jen je nelze realizovat. V daném případě byl rozhodnutím valné hromady porušen zákon. Nebyly-li splněny požadavky § 178 ObchZ, nebyla valná hromada oprávněna rozhodnutí o rozdělení zisku vůbec přijmout. Valná hromada tedy rozhodovala mimo svou působnost, a proto je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu takové rozhodnutí nicotné (viz např. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 500/2000, sp. zn. 29 Odo 1138/2005 , sp. zn. 29 Odo 1060/2006 ). K tomu sluší dodat, že s účinností od 1. 12. 2009 byla zákonem č. 420/2009 Sb. provedena novelizace občanského soudního řádu. Podle § 200e odst. 5 OSŘ v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti nebo členské schůze družstva rozhodne soud o tom, že dotčené usnesení valné hromady nebo členské schůze je nicotné, i bez návrhu.

Další otázkou je, zda závěry rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 jsou aplikovatelné i na společnost s ručením omezeným. Druhá směrnice se sice na společnosti s ručením omezeným nemusí aplikovat, ale český zákonodárce vztáhl prostřednictvím § 123 odst. 2 ObchZ ustanovení § 178 odst. 2 ObchZ i na společnosti s ručením omezeným. Podle § 128 odst. 1 ObchZ se valná hromada společnosti s ručením omezeným, která schvaluje řádnou účetní závěrku, musí konat do šesti měsíců od posledního dne účetního období. Vzhledem k tomu, že výše jsem dovodil, že usnesení valné hromady, které porušuje pravidla stanovená v § 178 odst. 2 ObchZ (zahrnujíc v to i lhůtu podle § 184 odst. 3 ObchZ), je nicotné pro nedostatek působnosti valné hromady, nevidím žádný důvod, proč neaplikovat závěry plynoucí z rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 i na společnost s ručením omezeným.“

Z výše uvedeného tedy plyne, že jak judikatura, tak i teorie považují lhůtu šesti měsíců od skončení účetního období za nejzazší lhůtu, ve které musí být rozhodnuto o rozdělení zisku. Nelze však dovozovat, že by rozhodnutí o rozdělení zisku muselo být přijato na stejné valné hromadě, na které se bude schvalovat účetní závěrka, nicméně pro vydání takového rozhodnutí platí limit šesti měsíců od konce účetního období. Ostatně je celkem logické, alespoň tedy na první pohled, že po více než šesti měsících může hospodaření společnosti být už v podstatně rozdílné kondici a majetek společnosti již vůbec nemusí odpovídat stavu hospodaření před více než šesti měsíci. Na druhou stranu však vzniká zcela zásadní otázka, a to zda je uvedená zákonná lhůta šesti měsíců spolehlivě s to chránit účel ustanovení § 178 ObchZ, kterým je, jak již bylo uvedeno výše, zajistit udržení základního kapitálu akciové společnosti, což představuje záruku pro věřitele společnosti, a to zejména zákazem neoprávněného rozdělování zisku akcionářům. Domníváme se, že právě vzhledem k její délce, nikoliv. Lze konstatovat, že nepochybně můžou nastat situace, kdy se hospodaření společnosti dostane z vysoce ziskového do zásadního regresu a propadu na pokraji insolvence i ve lhůtě kratší, než je lhůta šesti měsíců, a to obzvlášť po zkušenostech z tzv. období finanční krize. Za takové situace pak může dojít k rozhodování o rozdělení zisku ke konci zákonné lhůty na základě pozitivních hospodářských výsledků plynoucích z účetní závěrky, přičemž však rozhodování valné hromady nemusí odrážet výše uváděný účel ustanovení § 178 ObchZ vzhledem k aktuálnímu negativnímu hospodářskému vývoji. Rovněž lze uvést extrémní příklad, kdy může nastat situace, že dojde k rozhodování o rozdělení zisku v poslední den zákonné lhůty v souladu se zákonem a den poté by se již jednalo o rozhodnutí nezákonné, přičemž však účel ustanovení § 178 ObchZ bude naplněn v obou případech zcela nepochybně absolutně stejně. Jen na okraj uvádíme, že předmětná zákonná lhůta byla v minulosti zkrácena zákonem č. 370/2000 Sb. z osmi měsíců na šest z důvodu svolávání valných hromad na období letních prázdnin, což omezovalo možnosti minoritních akcionářů zúčastnit se.

V této souvislosti je dle našeho názoru stěžejní vrátit se k výše uváděné problematice revokace usnesení valné hromady, kde Prof. JUDr. Jan Dědič mimo jiné konstatuje, že v daném případě Nejvyšší soud ČR neshledal nezákonnost v tom, že došlo k revokaci usnesení valné hromady o rozdělení zisku, ale v tom, že se tak stalo po zákonem stanovené lhůtě pro svolání řádné valné hromady. Právě v tomto pak shledáváme hlavní nedostatek odůvodnění rozhodnutí  Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 29 Cdo 4284/2007, protože v daném případě dle našeho názoru předně došlo k nezákonné revokaci usnesení valné hromady o rozdělení zisku z důvodů konstatovaných v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2005, sp.zn. 29 Odo 540/2004 (viz výše). V nedodržení lhůty šesti měsíců dle našeho názoru nelze shledat bez dalšího rozpor s účelem ustanovení § 178 ObchZ, naopak, ten lze shledat právě ve skutečnosti, že došlo k revokaci usnesení valné hromady v rozporu se zákonem, tedy ve smyslu podstatného zásahu do práv třetích osob.

Lze tak uzavřít, že dle našeho názoru zákonná lhůta šesti měsíců ke svolání řádné valné hromady není s to ochránit účel ustanovení § 178 ObchZ. Naopak, bude to vždy otázkou konkrétního posouzení toho kterého usnesení valné hromady, zda bylo vydáno v souladu s účelem ustanovení § 178 ObchZ, přičemž bude vždy potřeba rovněž přihlédnout k pravidlům poctivého obchodního styku. Právní úprava, kdy zákon ve spojení s výkladem Nejvyššího soudu ČR považuje rozhodnutí o rozdělení zisku přijatá po lhůtě šesti měsíců za nezákonná, není způsobilá ochránit účel ustanovení § 178 ObchZ, ostatně jako v podstatě žádná podobná exaktní lhůta.

Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 4284/2007 tak s sebou nese relativně zásadní právní důsledky, kdy se lze setkat v praxi s jeho formálně právní aplikací i v případech usnesení valných hromad, které se konaly před jeho publikací. Domníváme se, že ani při dodržení zásady postupu s péčí řádného hospodáře řada členů představenstev, zejména bez právního vzdělání, nebyla a nemohla být způsobilá najít spojitost mezi nedodržením lhůty šesti měsíců ke svolání řádné valné hromady (§ 184a odst. 1 ObchZ) a tomu odpovídající odpovědností plynoucí z ustanovení § 179 odst. 1 ObchZ, když toto ustanovení výslovně odkazuje pouze na ustanovení § 65a a § 178 ObchZ. Praxe nás přesvědčuje, že v nezanedbatelné řadě případů mohlo dojít k situacím, kdy nebyla dodržena lhůta šesti měsíců, a přestože se jednalo o prosperující společnost, kde existovala jednoznačná shoda na rozdělení zisku, a v žádném případě nedošlo k ohrožení účelu ustanovení § 178 ObchZ, jsou tato případná rozhodnutí o rozdělení zisku ve světle výše uvedeného nicotná. Významné je, že se tento výklad Nejvyššího soudu ČR vztahuje i na společnosti s ručením omezeným, které jsou široce rozšířenou formou podnikání v ČR, často s jediným společníkem. Dovolujeme si tvrdit, že se v daných případech nenaplňuje zamýšlený účel zákona, a to zejména v případech právně formalistické aplikace předmětné judikatury Nejvyššího soudu ČR ze strany soudů, se kterou se setkáváme.

Mgr. Peter Klobušický

Kubištová & Co., v.o.s.

Jana Kubištová

> Detail
Kristýna Šebková

> Detail
Miloš Hrdina

> Detail