Rozhodčí doložka jako nekalé ujednání ve spotřebitelských smlouvách

Rozhodčí doložka jako nekalé ujednání ve spotřebitelských smlouvách



Jednou ze základních rolí státu je již od dob osvícenství rozhodování sporů mezi různými subjekty. Ultraliberální teoretici ve svých představách minimálního státu často hovořili o privatizaci justice, jelikož státem kontrolovaný přístup ke spravedlnosti považovali za omezení liberálně chápaných ekonomických vztahů. Tato na první pohled utopistická idea je v dnešní době zčásti realitou, když je stále více využíváno projednávání sporů cestou rozhodčího řízení. Právní povědomí veřejnosti o této procesní alternativě se rozšiřuje, i když někdy s negativním hodnocením.
Rozhodčí smlouva je procesním ujednáním, jehož cílem je založení pravomoci rozhodce vedle, nebo dokonce namísto pravomoci soudu. Jde tedy o rozhodování sporu nikoli cestou státem garantované spravedlnosti, nýbrž jedním či více rozhodci zvolenými stranami. Užívání rozhodčích doložek v obchodních vztazích mezi podnikateli je běžnou záležitostí a nelze mít proti němu námitek. Z pohledu právní teorie i praxe je zde odůvodněno vzdání se práva na soudní ochranu, neboť od podnikatelů se očekává vyšší míra schopnosti uvědomit si nejen výhody rozhodčího řízení (rychlost, efektivnost, neveřejnost, odbornost rozhodců), ale také jeho nevýhody (jednoinstančnost rozhodčího řízení). Byly to ostatně primárně spory mezi obchodníky jakožto rovnocenně silnými stranami, pro něž mělo arbitrážní řízení sloužit a pro jejichž spory vzniklo.1
Závažným fenoménem související se vrůstající tržní ekonomikou ve státech střední a východní Evropy na počátku 90. let a s počátkem vytváření trhu spotřebitelských úvěrů, leasingových služeb a podobných produktů, je rozšíření rozhodčího řízení na takové vztahy, kde nelze mluvit o podnikatelské sféře. V této souvislosti je potom velice diskutovanou otázka platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, kdy je rozhodčí doložka předem uvedena do formulářových smluv či obchodních podmínek silnější smluvní strany. Na úrovni Evropských společenství je důležitost ochrany spotřebitele akcentována již od sedmdesátých let 20. století a v současné době patří k jejich prioritám, když za účelem ochrany spotřebitele byla vytvořena celá řada směrnic. Důležitou součástí spotřebitelského práva je problematika nekalých ujednání ve spotřebitelských smlouvách, které upravuje směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 05. 04. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice o nepřiměřených podmínkách“). Součástí zmiňované směrnice je příloha obsahující demonstrativní seznam podmínek uváděných ve spotřebitelských smlouvách, které je třeba považovat za nepřiměřené a tedy pro spotřebitele nezávazné. Mezi nimi je zařazeno také ujednání, kterým by se spotřebitel zavazoval předkládat spory výlučně rozhodčímu soudu. Zároveň je stanoveno pravidlo, že smluvní podmínka (kterou rozhodčí doložka s určitostí je), jež nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, pokud v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podmínka je pak vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel nemohl mít žádný vliv na její obsah, zejména v souvislosti s předem sjednanou běžnou smlouvou. Směrnice o nepřiměřených podmínkách tak uzavírání rozhodčích smluv pro spotřebitelskou oblast nevylučuje, ale za určitých okolností umožňuje, aby nebyly pro spotřebitele závazné, tedy aby nebyly považovány za platné.
Český zákonodárce vycházel při úpravě spotřebitelského práva z uvedené Směrnice o nepřiměřených podmínkách a v souladu s ní rozšířil rozsah těchto podmínek. Směrnice EU má totiž tzv. minimální charakter, členské státy proto mohou rozsah nepřiměřených podmínek rozšířit. Český zákonodárce je tak v tomto ohledu přísnější. Zákaz nekalých podmínek v českém právu najdeme v hlavě V. zákona č. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku (dále jen „OZ“), v jeho ustanovení §56, který je nutno chápat jako konkretizaci důležité zásady českého spotřebitelského práva – „jednostranné kogentnosti“, kterou lze považovat za generální klauzuly ochrany spotřebitele (§ 55 odst. 1 OZ). Podle zmiňovaného ustanovení OZ jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázána taková ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Pokud jde o pojmy použité v ustanovení tohoto paragrafu, je třeba je vnímat v kontextu s komunitárním právem. Pojem „dobré víry“ tak musíme posuzovat spíše jako „přiměřenost s ohledem na všechny okolnosti daného případu“, nikoli pouze jako „soulad s dobrými mravy“, jak bychom mohli ustanovení chápat v kontextu s naším právním řádem. Je proto zapotřebí v každém jednotlivém případě zvážit, zda s ohledem na sílu vyjednávacích pozic stran měl spotřebitel nějakou pohnutku, aby souhlasil s příslušnou podmínkou (s vyloučením pravomoci soudu). Jaká pohnutka by spotřebitele vedla k uzavření rozhodčí doložky, není zřejmé, jelikož jde v podstatě o nepřiměřené omezení jeho práva na soudní ochranu.2 Ačkoli OZ v případě nepřiměřených ujednání zcela jasně odkazuje na relativní neplatnost právního úkonu dle § 40a OZ, je nutno zvážit, zda má jít opravdu o neplatnost relativní, a to nejen v souvislosti se směrnicí a smyslem ochrany spotřebitele, ale i konzistentním pojetím OZ jako takového (podstata relativní neplatnosti spočívá v tom, že právní úkon, resp. ujednání se považuje za platné, pokud se spotřebitel neplatnosti nedovolá, a to v 3leté promlčecí lhůtě). Směrnice o nepřiměřených podmínkách totiž nic o relativní neplatnosti nestanoví. Ukládá členských státům upravit, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. V podobném duchu se k této otázce vyjádřil i Evropský soudní dvůr. Potřeba posuzovat nepřiměřené podmínky za absolutně neplatné, alespoň v určitém rozsahu, vyplývá i z OZ. Je totiž třeba vzít v úvahu skutečnost, že nepřiměřené ujednání bude často v rozporu i s některým kogentním ustanovením OZ nebo s dobrými mravy (např. vzdání se budoucích práv), či bude obcházet zákon, tedy půjde v těchto případech s určitostí o neplatnost absolutní.3
Dle stávající právní úpravy můžeme tedy shrnout, že rozhodčí doložka umístěná ve formuláři smlouvy či formuláři obchodních podmínek je nekalým ujednáním nejen ve smyslu komunitárního práva, dle něhož by byla posuzována jako neindividuálně sjednaná, nýbrž i ve smyslu českého právního řádu, dle něhož je v rozporu s požadavkem dobré víry, resp. s požadavkem přiměřenosti. K takovému závěru existuje celá řada důvodů, uvádím ty nejdůležitější: 
a) Spotřebitel se rozhodčímu řízení nepodrobuje dobrovolně, resp. nemá vyjednávací pozici – rozhodčí doložky jsou obsaženy ve formulářových smlouvách a spotřebitel má tak jen dvojí volbu, smlouvu přijmout či nepřijmout. Často o existenci rozhodčí doložky nemá ani potuchy, neboť je jen jednou z mnoha klauzulí v podmínkách smlouvy a spotřebitel je typicky nečte.
b) Rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech je zpravidla finančně nákladnější než soudní řízení a celkově procesně znevýhodňuje spotřebitele – hodnota předmětu sporu se zpravidla pohybuje v rozmezí několika málo desítek tisíc a poplatkové řády rozhodčích center obvykle určují vyšší minimální výši poplatku, než jaká platí pro soudní poplatky. Krom toho se rozhodčí řízení koná v místě působení rozhodce, což nutí spotřebitele k vyšším výdajům, než kdyby se soudní řízení odehrálo v oblasti jeho trvalého bydliště.
c) Rozhodčí doložka vylučuje možnost předložení sporu obecnému soudu – tím spotřebiteli nepřiměřeně odnímá právo na soudní ochranu dle Listiny základních práv a svobod. Ustanovení § 55 odst. 1 OZ uvádí, že spotřebitel se nemůže vzdát zákonem poskytnutých práv nebo jinak zhoršit své postavení. Také z tohoto důvodu jsou rozhodčí doložky neplatné. Krom toho je rozhodčí řízení jednostupňové a téměř tak vylučuje možnost zhojení případných chyb vyšší instancí. Zásahy soudů do rozhodčího řízení jsou velmi omezeny.
V celé věci není možno opomenout připravovanou právní úpravu. Již jsem zmínila, že zejména na úrovni Evropské unie je právu ochrany spotřebitele věnována značná pozornost a jde o dynamicky se rozvíjející oblast práva. O tom svědčí i návrh nově připravované směrnice o právech spotřebitele (dále jen „Horizontální směrnice“), který má být jakousi revizí dosavadního spotřebitelského unijního práva, když má nahradit a shrnout stávající směrnice týkající se ochrany spotřebitele. Horizontální směrnice má zjednodušit dosavadní právní rámec a vytvořit skutečný vnitřní trh v této oblasti. Ohledně pojednávané problematiky přináší směrnice řadu nového, a to především v souvislosti s obsahem svých příloh II. a III. Tyto přílohy obsahují seznam smluvních podmínek ve spotřebitelských smlouvách, které nebyly individuálně sjednány. Podmínky uvedené v příloze II., v tzv. černé listině, musejí být vždy považovány za nepřiměřené a v důsledku toho za neplatné, mezi nimi je i ustanovení o rozhodčí doložce. Na rozdíl od této Horizontální směrnice, Směrnice o nepřiměřených podmínkách obsahuje seznam velmi podobných podmínek, ale pouze jako demonstrativní výčet, pro který vždy připouští důkaz opaku, že se o nepřiměřenou podmínku nejedná. Navíc je potřeba zdůraznit, že je tato připravovaná Horizontální směrnice vedena koncepcí tzv. úplné harmonizace, tzn., že již nebude připuštěna přísnější národní ochrana spotřebitele a právo týkající se ochrany spotřebitele již nebude v různých státech odlišné. Členské státy budou muset do svých právních řádů implementovat směrnici v takové podobě, v jaké bude přijata. Pro nekalá ujednání typu rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách to bude po přijetí směrnice a její implementaci do našeho právního řádu znamenat, že budou za nezávazná, tedy neplatná, považována vždy, bez jakýchkoli výjimek.4
Kromě výše uvedených právních argumentů přichází v úvahu ještě jedna, neméně důležitá skutečnost. V poslední době je otázka rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách stále více medializována. Dochází k tomu v souvislosti s poškozením práv spotřebitele tzv. nesolidními firmami. Jedná se převážně o firmy s krátkou délkou své existence, nabízejícími své produkty (zboží, finanční služby apod.) prostřednictvím internetu nebo podomním zprostředkovatelem. Tyto „firmy“ jsou zpravidla napojeny na úzkou síť spolupracujících rozhodců. Ve smlouvách nebývá totiž uveden systém výběru rozhodců, a tak v případě sporu navrhnou rozhodce, či jejich nadpoloviční většinu samy firmy. Vycházejí z nevědomosti spotřebitele, který se v podobných otázkách neumí orientovat. A tak i přesto, že rozhodci ve většině případů rozhodnou správně, vrhá medializace některých případů na systém rozhodčích doložek stín, a tím i na firmy, které rozhodčích doložek a neznalosti spotřebitelů využívají.



Mgr. Jana Slintáková


1 BANDÚROVÁ, M.: Rozhodčí doložka a plná moc. Právní rozhledy, r. 2009, č. 8, s. 293.
2 SLOVÁČEK, D.:Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky. Bulletin advokacie, r. 2009, č. 7-8, s. 46-48.
3 ŠVESTKA, J. SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol.: Občanský zákoník I. Komentář, 1. vyd., C.H.Beck, Praha 2008, s.485-488.
4 PELIKÁN, T.:Jednostranná změna smluvních podmínek ve světle návrhu nové evropské směrnice o právech spotřebitelů. Bulletin advokacie, r. 2009, č. 7-8, s. 49-53.
























































Jaroslav Jankrle

> Detail
Peter Klobušický

> Detail
Jana Korábová

> Detail