„Vězeňská novela“ trestního zákoníku (druhá část)

V této druhé části článku navazujícího na stať ze dne 28.12.2012 se v rámci zákona č. 390/2012 Sb., který je v odborné veřejnosti nazýván někdy také „vězeňskou novelou“, zaměřím na otázku možnosti přeměny trestu odnětí svobody na trest domácího vězení a dále také na změny v podmíněném propuštění.

Pro úplnost je vhodné připomenout, že většina změn provedených pojednávanou novelou souvisí s dlouho přetrvávajícím problémem přeplněnosti věznic a potřebou jejich uvolnění pro odsouzené za závažnější trestní delikty.

Proveďme na úvod krátký historický exkurz. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), v platném znění rozšířil oproti zákonu č. 140/1961 Sb., trestní zákon, možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, čímž nepochybně zavedl systém příznivější pro odsouzené. K dosavadním třem kategoriím podmíněného propuštění, které byly odvozeny od závažnosti trestného činu, jehož se pachatel dopustil, přibyla v rámci rekodifikace další, čtvrtá možnost. Úprava je obsažena v ust. § 88 TZ. Nově má odsouzený za přečin (nový trestní zákoník zavedl rozlišení trestných činů na přečiny a zločiny dle závažnosti) možnost požádat o podmíněné propuštění dříve, než uplyne polovina výkonu trestu odnětí svobody, s čímž byla zavedena i možnost uložení dalších opaření takovému odsouzenému. Jde například o to uložit mu, aby se ve stanoveném čase zdržoval ve svém obydlí nebo jeho části, vykonal práce ve prospěch obcí anebo aby složil určitou peněžitou částku na pomoc obětem trestné činnosti.

Ve vězeňské novele, která tuto otázku stále řeší v rámci ust. § 88 TZ, je snaha o to, aby byly sníženy podmínky pro podmíněné propuštění u méně závažné kriminality, nebo aby byl ukládán mírnější alternativní trest. Vše je opět vedeno snahou vyřešit problém s přeplněností věznic. Podmínkou pro podmíněné propuštění, které je možné po odpykání určité délky trestu dle závažnosti spáchaného trestného činu, je, že odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení jeho nápravy. Za zdůraznění stojí možnost požádat o podmíněné propuštění již po výkonu jedné třetiny trestu odnětí svobody jak u přečinů, což umožňovala již dosavadní úprava, tak ale nově i u zločinů (ne však u zvlášť závažných). V některých případech je navíc zavedena možnost pro ředitele věznic požádat o propuštění vězně osobně svým návrhem, přičemž soud nevyhoví pouze tehdy, že odsouzený nevedl řádný život.

Ředitelé věznic získali také pravomoce v nově zavedeném institutu přeměny trestu odnětí svobody na trest domácího vězení, a to u odsouzených za přečin po polovině výkonu trestu. Je to právě ředitel věznice, u něhož se předpokládá, že má nejvíce informací o odsouzeném a může tak nejlépe posoudit míru resocializace této osoby.

V široké veřejnosti je hojně diskutováno, zda je neustálé zvýhodňování postavení odsouzených to správné řešení v otázce přeplněnosti věznic, když by mělo být nalezeno spíše v rámci jejich reorganizace. Jistě ne neopodstatněně se má za to, že se tím stanoví pouze příznivější podmínky pro případné pachatele trestných činů, čímž v zásadě trpí i v trestním právu uplatňovaná zásada represe a prevence.

Mgr. Jana Slintáková

 

 

 

Miloš Hrdina

> Detail
Jana Kubištová

> Detail
Kristýna Šebková

> Detail